Kde má Česko zájmy, nemá „své“ evropské diplomaty

V polovině září publikovaly Financial Times informaci, že vedoucí delegace Evropské unie v Moskvě Markus Ederer připravil návrh prohloubení spolupráce mezi EU a Ruskem. Zveřejnění obsahu dokumentu zapadlo do období, ve kterém se francouzský prezident Emmanuel Macron vyslovoval pro oteplení relací s Ruskem, a pochopitelně nezůstalo bez odezvy.Byl to další moment, kdy se ukázal vliv zaměstnanců Evropské služby pro vnější činnost. Ačkoli jsou diplomati vázáni svěřenými mandáty, nejsou to stroje bez myšlenek. Sami mohou něco ovlivnit. A vzhledem k tomu, že unijní diplomacie se skládá jak z kmenových pracovníků, tak diplomatů „vypůjčených“ členskými státy, usiluje v ní každá země o solidní zastoupení. Diplomat vyslaný z členského státu se sice musí podřizovat schválené společné pozici, nicméně prostředí, ze kterého přichází, ho formovalo zkušenostmi i názory. Tuto identitu pak může vkládat do své každodenní práce a vytvářet společný charakter evropského zastoupení ve světě. Evropská diplomacie totiž vždy bude společná, otázkou nicméně je, kdo všechno a jakou měrou se do tohoto díla zapojuje. Po několika letech služby v evropské diplomacii se vypůjčený pracovník navíc vrací do domácího prostředí, které může obohatit o postřehy z unijního angažmá. Síť delegací EU ve světě je také hustší než počet zastupitelských úřadů členských států, a navrátivší se diplomat tak často disponuje nejen novou obsahovou, ale i teritoriální zkušeností. Vyspělejší státy kromě toho udržují kontakty se svými vyslanými diplomaty. Díku tomu mohou neformálně získávat podrobnější informace, nebo znát záměry dalších členských států. Takové poznatky se hodí zejména v regionech, jež jsou pro danou zemi prioritní.

Češi jsou v Bruselu slyšet, chybí ale na vysokých postech. Důvodem může být vzdělání

České prázdno…

Česká republika dlouhodobě deklaruje, že je pro ni důležitá integrace zemí západního Balkánu do EU nebo rozvíjení unijní iniciativy Východního partnerství. A jak to se zastoupením Čechů na delegacích EU v šesti zemích západního Balkánu a šestí státech zapojených do Východního partnerství vypadá? Na důležitých pozicích – tedy mezi vedoucími delegací, jejich zástupci a vedoucími politických sekcí – nenajedeme nikoho s českým diplomatickým pasem. Zajímavé je ale sledovat, kdo „svého“ diplomata na těchto pozicích má. Pobaltské státy, Švédsko, Polsko, Finsko nebo Slovensko, které se dlouhodobě zajímají o Východní partnerství, prosadily diplomaty na delegace EU v těchto zemích. Podobná je situace v případě Balkánu, kde najdeme na důležitých pozicích hned tři Italy, dva Slovince nebo Rakušana. Nelze navíc říci, že by důležité posty v blízkém sousedství EU byly doménou velkých zemí. Z 27 sledovaných pozic jich v regionu hned 10 obsadily členské státy s méně než 6 miliony obyvatel. Stejně tak existovala parita mezi zeměmi, které do EU přistoupily před rokem 2004 a státy východních rozšíření Unie. Příčina marných českých čísel se tedy neskrývá ve vnějších podmínkách. Země podobně zaměřené, a dokonce počtem obyvatel (a tím i vlastních diplomacií) menší, se v regionech západního Balkánu nebo Východního partnerství prosazují lépe než ČR. V příštím roce pravděpodobně doběhne mandát Tomáši Uličnému, poslednímu českému vedoucímu unijní delegace v Angole. Je to vhodný moment pro to, aby se ČR ucházela o post v některé zemi Východního partnerství nebo západního Balkánu.Autorem je Vít Dostál, ředitel výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.