Topolánek: Na české předsednictví nemůžeme rezignovat, chceme pomoci s formulací národních priorit

České předsednictví se blíží a expremiér Mirek Topolánek chce spolu s dalšími osobnostmi pomoci s formulací národních priorit. „Je to takové trochu polotajemství,“ říká v rozhovoru pro server EURACTIV.cz.Mirek Topolánek byl předsedou vlády ČR v letech 2006 až 2009. V prvních měsících roku 2009 stál v čele českého předsednictví v Radě EU, koncem března však byla jeho vládě vyslovena nedůvěra a na svou funkci rezignoval. V roce 2018 neúspěšně kandidoval na prezidenta ČR.Jak vzpomínáte na rok 2009, kdy Česká republika předsedala EU?Byla to velká jízda. Byla to výzva pro celou českou administrativu a diplomacii. Nejednalo se ani tak o ten rok 2009, ale o předešlá léta. Na těch dnešních přípravách mi chybí to, co jsme absolvovali už v roce 2008, kdy jsem absolvoval „tour de Europe“ a objel všechny evropské metropole nebo ti kolegové přijeli za mnou. Představoval jsem priority českého předsednictví, české akcenty, které jsme chtěli prosazovat během předsednictví. Dostal jsem tím nejen možnost potkat se opakovaně se svými kolegy, ale také prezentovat tu českou stopu. Na co já vzpomínám, je, že nikdy nenaplánujete to, co se nakonec děje. Řešili jsme tři velké krize, ať už to byla krize v pásmu Gazy, nebo krize plynová mezi Ruskem a Ukrajinou, nebo nastupující finanční a ekonomická krize. To vše jsme měli v agendě, patřilo to mezi naše priority. Na předsednictví vyrostla strašná spousta mladých lidí, kteří se poztráceli ve světě. Pokud bych měl jmenovat ty hlavní osobnosti českého předsednictví, když budu skromně zapomínat na sebe, tak to byl bez pochyby tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, s obrovským výtlakem v Evropě, s obrovským renomé a autoritou, kterou tehdy požíval. Dále samozřejmě Alexandr Vondra, vicepremiér pro evropské záležitost. A byl to nepochybně Marek Mora, který dnes sedí v centrální bance poté, co absolvoval zajímavé angažmá v Radě EU, kde patřil k jedněm z nejvýše postavených Čechů v evropské bublině. Byli jsme připraveni, připravovali jsme se na to. A byli jsme úspěšní. To, že jsem 8. května opustil Strakovou akademii a těch posledních šest týdnů jsme tak nějak dosloužili, nemění nic na tom, že to byla velká jízda.Mrzí Vás, že jste předsednictví nemohl dotáhnout až do konce? Tak mrzí, nemrzí. Politický život je takový. Mrzí mě, že nás Václav Klaus nenechal to předsednictví dosloužit, což by bylo standardní a všude v Evropě by to tak probíhalo. Nutil nás velmi rychle do řešení a po pádu vlády 24. března 2009 jsem musel Employment Summitem, Eastern Partnership Summitem a Southern Corridor Summitem v Praze za účasti hlav států z celé EU předsednictví za naši vládu a za mě osobně ukončit. To, co mělo být hotové, ale v té době už hotové či připravené bylo.Co byste jmenoval jako hlavní úspěchy předsednictví v roce 2009? Zaprvé, že jsme to administrativně, a řekl bych i diplomaticky, velmi dobře zvládli. Čelili jsme úplně stejnému tlaku jako předtím Švédové, když jsme ještě nebyli v Evropské unii (Švédsko předsedalo EU v roce 2001 po Francii – pozn. red.). Francouzské předsednictví má díky tomu velikášskému komplexu tendenci přetáhnout své předsednictví do toho dalšího a Švédové čelili argumentům, že jsou euroskeptickou zemí, že nemají euro, že je to malá země a nebude mít ten výtlak a nebude schopné EU řídit. S tím jsme se setkávali poté i my (ČR v roce 2009 přebírala předsednictví po Francii, stejně tomu bude i v roce 2022 – pozn. red.). I v knize Jiřího Františka Potužníka 100 dní v čele Evropy se jako černá nit prolíná tím naším předsednictvím chuť Nicolase Sarkozyho (bývalý francouzský prezident – pozn. red.) ovládnout předsednictví a nějakým způsobem s námi manipulovat, což se jim ale nepodařilo, a já to pokládám za obrovský úspěch.To, že jsem díky svérázné kyvadlové diplomacii měl možnost být u řešení plynové krize, to byl obrovský bonus navíc, ukázali jsme akceschopnost i tvrdost při jednání. Díky Karlu Schwarzenbergovi jsme dostali první humanitární pomoc do Gazy. Byli jsme reálnými účastníky G20 a připravovali jsme se a zúčastnili všech jednání před summitem G20 v Londýně, kde jsme vystupovali, a bylo to snad poprvé, kdy tam vystupoval předseda Evropské rady z tak malé země. To jsou všechno naše úspěchy. Jako největší úspěch ale vidím to, že jsme organizovali několik tisíc různých setkání, nejen tady, ale v celé Evropě. Všichni mí ministři, všichni diplomaté a celá ta administrativa včetně spousty mladých lidí se toho zhostili, až se říkalo, že Česko má blbé politiky, ale dobré úředníky. To beru jako největší úspěch a přál bych to i novému předsednictví.A co neúspěchy? Co by se dalo udělat lépe? Marně hledám nějaký výrazný neúspěch. Osobně beru jako neúspěch to, že jsme nebyli schopni uskutečnit plánovaný summit EU–Izrael, což ale bylo dáno tím, že probíhala docela otevřená válka a raketové útoky z pásma Gazy a obranné aktivity státu Izrael. Dokud jsem mohl sedět v čele Evropské rady, tak jsme docela účinně společně s dalšími zeměmi bránili tomu šílenému rozvolnění v rámci finanční a ekonomické krize a těm neskutečným balíčkům. To, co se dnes stalo standardem, tak tomu jsme tehdy ještě s Němci a Skandinávci bránili. Všechna ta opatření byla z hlediska dopadu na HDP a dluhy jednotlivých zemí výrazná, ale ne tak tragická jako dnes. Můžeme si o ČR myslet, co chceme, ale jsme největší z malých zemí nebo nejmenší z těch velkých. Jsme střední země s adekvátním politickým přesahem a nemůžeme mít ambici zastavit kolo dějin nebo toho cyklistu, co jede z kopce do zatáčky s prašným povrchem bez brzd, jak se vlastně dnes chová Evropská unie.

#NevímeCoChceme

K dnešní EU se ještě dostaneme, ale zaměřme se ještě na předsednictví. Už na začátku jste zmínil, že Vám na současných přípravách na předsednictví něco chybí. Co byste poradil těm, kteří předsednictví chystají dnes? Je to takové trochu polotajemství. Vytvořili jsme s řadou kolegů takovou platformu a hashtag #NevímeCoChceme, která se má věnovat právě návrhům a komunikaci s těmi dnešními papaláši. Jsou tam velmi zajímavé osoby, ať už insideři minulého předsednictví jako já, případně lidé, kteří u toho tehdy byli, nebo naopak dnes vidí docela nešťastný způsob přípravy. Chceme dnešní státní správě pomoci s formulací jak těch národních priorit, české stopy, tak s tím, co bychom měli chtít během toho půlroku dosáhnout, nějakou naši českou národní specifickou prioritu, o kterou bychom se měli pokusit. Nemůžeme rezignovat na podporu českého předsednictví, nemůžeme se tvářit, že je to bezvýznamná záležitost. Měli bychom využít toho půlroku k propagaci ČR, dostat jednotlivá jednání do regionů, zainteresovat na tom hejtmany, města a normální lidi. Toto všechno my připravíme a budeme jednat mimo jiné s novým náměstkem ministerstva zahraničí a mým kamarádem Janem Kohoutem, který by měl mít právě toto na starosti. Budeme chtít po české administrativě a budeme tlačit na jednotlivé politické strany, aby české předsednictví mělo svoji oficiální hlavu tady doma – člověka, který bude už teď komunikovat se zahraničními partnery, dnes s Janezem Janšou ve Slovinsku a potenciálně s francouzskými představiteli, kteří jsou před námi. To jsou všechno věci, o kterých jsme přesvědčeni, že se udělat musí. Materiály, které dnes padají z Úřadu vlády a které připravuje paní Hrdinková (Milena Hrdinková – státní tajemnice pro evropské záležitosti – pozn. red.) se svým poměrně malým týmem, jsou suché, ploché a tupé úřednické dokumenty, které jen opakují a sepisují věci, které jsou evidentní. V těch materiálech není nic, co by ukazovalo, jestli je to české, maďarské, francouzské nebo maltské předsednictví. Není tam nic, co by zainteresovalo lidi, aby to vnímali jako určitou prioritu právě v tom mandátu příští administrativy, která tu po volbách bude.

Edita Hrdá: Během předsednictví chceme využít české experty z Komise

Je dobře, nebo špatně, že se mění vláda v čase příprav předsednictví? Je to trochu komplikace. Tato vláda se bude vymlouvat, že nebude připravovat něco, co další vláda hodí do koše. Já si ale myslím, že ta nechuť vyplývá od začátku z toho, že celá ta akce, která trvá půl roku a určitě bude vázat spousty kapacit, a to nejen finančních, ale i lidských, odborných, nemá leadership, nemá hlavu. Babiš se k tomu vyjadřuje s velkým despektem. Nechci říkat, je na to málo peněz, není na to málo peněz. Naše předsednictví bylo posledním plnohodnotným předsednictvím i s tím politickým výtlakem, nebyl žádný Michel (Charles Michel – předseda Evropské rady – pozn. red.), žádný Borrell (Josep Borrell – vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku – pozn. red.), nebyli žádní bruselští panáčci, kteří jakoby reprezentují Evropskou radu dovnitř i ven. Nyní tomu chybí leadership, chybí tomu náboj. Úředníci se chovají jako všichni úředníci během posledního roku a čtvrt, to znamená, nikdo sám nic nerozhodne, nikdo sám nic nepodepíše, nikdo nepůjde do rizika. Připravují materiály, které jsou použitelné možná jako podklad. Celý ten harmonogram – finanční, organizační, logistický, bezpečnostní – podle mě chybí, ale rád se budu mýlit. Každopádně nikdo ani netuší, že nějaké předsednictví bude. Přístup vlády je přitom klíčový v tom, aby to občané brali jako poctu, jako závazek a také jako příležitost.

Jádro jako téma českého předsednictví

Češi jsou známí euroskeptici. Má předsednictví potenciál přesvědčit Čechy, aby se více zajímali? Já si myslím, že my jsme nejen euroskeptičtí, ale obecně skeptičtí, cyničtí, sebestřední a o něco více závistiví a malí než ty velké národy v Evropě. Nechci říct, že je to nějaké národní specifikum, nechci mluvit o tom, že existuje něco jako typická národní vlastnost, ale ten náš skepticismus není jen vůči EU, ale obecně vůči naší administrativě, vůči komukoliv. Máme to trochu vrozené, možná je to nějaká historická danost. Abych pravdu řekl, mám spíše obavy z opaku. Andrej Babiš, toho zajímá EU jen z hlediska dotací, případná selfíčka se státníky. Nevěřím, že on tam něco reálně vyjednává. Vyjednává s Faltýnkem výjimky pro velké kolchozy a agrokomplexy, aby dostávaly nadále dotace, a nedostávali je pouze malí a střední farmáři, jak je evropská legislativa nastavená. Zajímají ho dotace, případně jak se vyhnout řízení o střetu zájmů. Ale nemyslím, že je to jeho priorita. Pro jeho voliče EU znamená velmi málo, oni nevidí tu souvztažnost mezi finančním plněním, které tam posíláme, a jak se nám o něco více vrací zpátky. Babiš jede – a teď před volbami je to naprosto evidentní při útoku na spíše konzervativnější voliče, protože tu levici vyluxoval – docela antievropský a protiimigrační slovník v situaci, kdy tu žádné migranty nemáme. Musíme vidět ty přípravy i v kontextu voleb, které budou v říjnu, kde mu jde možná nejen o politický život.

Podcast: Kauzou Andreje Babiše se zabývá úřad evropského žalobce. Jak nová instituce funguje?

Z tohoto pohledu nevidím, že by mohla přijít pozitivní změna v přípravách. Proto chceme apelovat na ty jednotlivé subjekty, které by mohly být případně v příští vládě, aby to vzaly za své, aby tu agendu braly jako jednu z klíčových agend, aby k těm svým třem prioritám přidaly tu čtvrtou, a to je neudělat ostudu, projít to s co nejmenším počtem ztracených kytiček, s tím, že se nám třeba podaří nějakou věc, na které se shodneme, že je národním zájmem, během toho půlroku buď prosadit, nebo aspoň položit na stůl jako věc, která je v našem zájmu a kterou budeme prosazovat.Jaká „věc“ by to měla být?Jako velký euroskeptik, i když to z toho rozhovoru úplně nevypadá, mám několik témat, která spíše odrážejí moji představu, kam by se měla EU pohybovat, na což podle mě ČR nemá sílu. Bude muset dojít k nějaké další katarzi, aby si i ty větší země uvědomily, že není v našem zájmu se přestat rozšiřovat, a naopak se více integrovat. Ale to je můj názor, někteří kolegové v tom našem týmu mají názor opačný. Nicméně je jedna priorita, na které se shodneme. Poláci si vyjednali v rámci Green Dealu výjimku kvůli uhlí, my ji nepotřebujeme, protože uhlí skončí – já jako člověk z oboru to mohu říct zcela zodpovědně – daleko dříve, než jsou plány těch hloupých komisí, které stanovují nějaká data. Do uhlí už nikdo investovat nebude. My jako země, která nemá vysoké hory a nemůže čerpat tolik elektřiny z vody, nemá ani příznivé podmínky pro větrné, a v zásadě kromě domů, tak ani solární elektrárny, nemá moře, takže nemůže stavět ty offshore větrné parky, tak pro nás je udržení jaderného potenciálu při výrobě elektřiny zásadní. V tom naše administrativa fatálně selhala, mělo to být předmětem naší případné výjimky.  Anebo alespoň tlak, aby v rámci taxonomie bylo jádro bráno jako bezemisní zdroj se všemi případnými výhodami pro financování. My to můžeme postavit, ale za takovou cenu, že ten projekt bude velmi těžce návratný, na což útočí Piráti a říkají, jaká bude ekonomie celého projektu. To souvisí s taxonomií a právě zařazením jádra – ať už si o tom Německo a Rakousko myslí, co chtějí – mezi zdroje, které řeší dekarbonizační mantru EU a nám zabezpečují to, že budeme moci překlenout období do roku 2050 s přechodem na nové technologie bezbolestně, abychom zajistili bezpečnou a levnou dodávku elektřiny a byli schopni dále exportovat své výrobky a služby od zahraničí, protože na tom jsme postaveni. To je minimálně jeden bod, který beru jako alfu a omegu. Mělo by to být zřetelné, mělo by to být vidět, mělo by to mít hlavu, leadership a tah na branku, abychom využili půlrok k artikulaci našich požadavků. V EU to tak funguje – je to obchod, já ti schválím tuhle blbost a ty mi schválíš tu moji blbost.

Evropský průmysl čeká revoluce. Nesmíme rezignovat na energeticky náročná odvětví, zní z Česka

Když mluvíte o jádru – to by přeci mohlo být i tématem pro Francouze, kteří předsedají před námi. Mohlo by se to stát naším společným tématem?Myslím si, že to je zásadní. Už dnes musí probíhat komunikace v rámci celého tria včetně Švédů. Francouzi mají docela dobrou situaci, ale i oni chtějí zavírat staré jaderné elektrárny a možná si vzpomenete na poměrně velkou bouři, protože když v Německu nesvítí, nefouká a zavřou jádro a uhlí, tak jsou vlastně bez elektřiny, a kdyby je nezachránil import z francouzských elektráren, tak mají blackouty ve všech větších městech. Ta snaha po nástupu Macrona, zavřít nejstarší jaderné elektrárny, se setkala v Německu s významným nesouhlasem, minimálně v odborné veřejnosti. Co hrají politici, mě úplně tak nezajímá. Takže ano, mohlo by to být společné téma, určitě by o tom měly jednat odborné komise, a co se dá během toho roku, případně roku a půl, změnit. Dnes vám pojišťovny nepojistí uhlí, přestože s ním musíme nějakou dobu ještě dojet, a dnes už ostrakizují i plyn, na kterém bude stát Německo. Jestliže se tu staví Nord Stream 2, ten Bidenův ústupek vůči Putinovi je docela zásadní, tak na druhé straně nemůže to být tak, že banky budou říkat „plyn je fuj, fuj, fuj, ten my nechceme“. Německo na ničem jiném než na plynu a větru nepojede.

Škodí jaderná energetika klimatu? Brusel zatím nerozhodl, Česko zůstává v napětí

Měli bychom být tím předsednictvím, které má menší ideologické a politické cíle – takové ty nadevropské, panevropské, to páchání dobra. Měli bychom do toho vnést ten středoevropský pragmatický pohled na věc, a to by měl být náš úkol. Neměli bychom se bát, že někoho naštveme. EU už je na nás připravena a už s námi přežila leccos. Přežili Babiše, tak přežijí i předsednictví.

Předsednictví nesmí být protrpěnou povinností

Vraťme se ještě k vaší iniciativě #NevímeCoChceme. Myslíte si, že Vás nová vláda bude chtít vyslechnout?Budeme je k tomu nutit. Budeme jim nastavovat zrcadlo, jak je ve známém filmu, už nevím ve kterém. Budeme jim nastavovat zrcadlo, budeme se snažit iniciovat veřejnou diskusi, vtahovat do toho další hráče, kteří o tom buď něco ví, nebo na to mají silný názor. Nechci, aby to znělo jakkoliv euroskepticky, přestože ten můj pohled takový je, protože takovou šanci dostáváme jen jednou za čas a nemá to být protrpěná povinnost, bral bych to spíše jako promarněnou příležitost. Navíc se obávám, že nemusí být tak úplně jiná vláda, ta česká politika je jen o něco málo lepší než ta izraelská, a ta je hodně svérázná. Takže vůbec není vyloučeno – máme na Hradě Miloše Zemana, který se netají tím, že klidně navrhne Babiše do menšinové vlády – že to předsednictví můžeme prožít v nějakém uskupení podobném tomu, jako je tohle. V tom smyslu bude ten náš veřejný tlak daleko důraznější.Několikrát jste o sobě prohlásil, že jste euroskeptik. V EU se nyní přijímají bezprecedentní fondy obnovy a uvolňují rozpočtová pravidla. Jak se na to díváte Vy?Je to droga. Dokonce návyková. Ty naše schodky souvisí s řešením pandemie a jejích následků jen částečně. Tato vláda si zvykla, když už děláme schodek, tak už to pořádně natáhneme, uděláme za tři roky bilionový schodek, dostaneme se do rizika snížení naší ratingové úrovně, naší schopnosti splácet dluh, může se nám zdražit obsluha našeho dluhu, můžeme se dostat jako země, která byla, teď to trochu přeženu, šampionem z hlediska veřejného dluhu, do situace, kdy můžeme narazit na tu dluhovou brzdu. Můžeme platit řádově až 100 miliard korun ročně jen na obsluhu úroku z toho dluhu. To by mělo každého trochu děsit. Já jsem nepřítel dotací, obzvláště pokud jdou do soft projektů nebo do projektů typu zvýšení podílu oříšků v masných výrobcích. To jsem absolutní nepřítel, je to pro mě sprosté slovo a navíc deformují segment trhu a vytváří podmínky pro ty, kteří si dokáží prolobbovat dotaci nebo jsou dravější, což neznamená, že jsou lepší.

Infografika: Jak chce Česko využít evropské dotace?

Celý ten balíček EU je pološílený. Je to něco, co v čase ožebračí střední třídu, na které vlastně EU dosud stála. Někdo to bude muset zaplatit, chudí žádné daně neplatí a bohatí, ti je neplatili nikdy. Vidím to jako obrovské riziko. Jako obrovské riziko vidím i Green Deal, jako překotnou, politicky motivovanou ideologii, která vůbec nerespektuje zvláštnosti jednotlivých zemí, která má dopad až do bankovního a finančního sektoru, která má dopad na chování korporací, které naskočily do toho zeleného vlaku, a je to pro ně byznysová příležitost a je jim jedno, co bude na konci. Nejsem nepřítelem alternativních zdrojů energie, naopak, celý život se tím živím, i když teď působím spíše v energetice, ale dnes i to EPH Daniela Křetínského má 84 % nízkoemisních nebo bezemisních zdrojů. Jedna věc je taková reflexe, druhá věc je nastavit taková pravidla, která nepřivedou země do nepředstavitelných energetických, případně ekonomických problémů. Nemůžu s tím takto souhlasit ani náhodou. Nesouhlasím skoro s ničím. Přesto jako člověk, který si myslí, že má nějaké historické vzdělání a jsou mu známy konotace středoevropských zemí, tak žádnou alternativu k Evropské unii v současné době nevidím, ale to neznamená, že bychom měli všechny ty mantry a bludy tady opakovat, anebo jim dokonce tleskat. Máme být oponentem ne ve věcech dotací pro zemědělské podniky, ale v těch věcech, které ohrožují lidi v této zemi. Pořád je Evropa národních států a já nejsem příznivcem nějaké federalizace. Dost bylo na ekonomické spolupráci a dnes je to evidentní i v té zahraniční politice. Máme výlučné právo dělat si svou zahraniční politiku, ale když si vezmeme návštěvu Borrella a jeho diskusi se Sergejem Lavrovem, tak to byla velká ostuda. Velkou ostudou je i to, že Putin dnes rozbíjí EU přes komunikaci s Berlínem, Římem, Madridem a Paříží a nějaká EU ho v zásadě nezajímá, pro něho je diskuse s Joem Bidenem důležitější. Je třeba vidět ty geopolitické konotace a v tomto smyslu Evropa kráčí do záhuby.

Podcast: EU a výzvy transatlantické spolupráce

Když se podíváme na globální situaci, nedávný summit EU–USA. Na Green Deal očividně naskakuje celý svět, není to jen výmysl EU. Má smysl snažit se jít proti proudu?Já bych tu českou politiku nazval politikou adaptační. Když si vezmete summit G7, a že těch sedm zemí ztratilo během posledních dekád 50 % svého globálního ekonomického výtlaku, to znamená, že je to čím dál méně významná ekonomická skupina. Plácali tam něco o covidu a klimatických změnách, ale vyhýbají se řešení zásadních globálních geopolitických hrozeb a konfliktů, které by měli řešit. Tomu se vyhnuli a z nedostatku vůle, síly a odvahy řešit zásadní problémy se uchylují k substitučním ideologiím typu klimatické změny. Pro mě to byl summit o ničem. I ten summit s NATO, tam potřeboval Biden jednotnou frontu proti Číně, ale i diskuse s Evropany je plochá. „Dobře, tak sice budu po vás chtít to samé co Trump, ale budu Vám to daleko hezčím způsobem říkat.“ To bylo celé. On přeci neustoupí ani o milimetr ze zájmů USA. Ještě zdaleka není hotová obchodní dohoda mezi EU a USA. Akorát se líp tváří, je to takový milý dědouš, možná za ním je schopná administrativa, jsou to všechno mainstreamoví, otřelí politici, kteří tam sedí už několik dekád. Nečekejme žádné změny. Nic zásadního neřešili.

Jednání von der Leyenové s Bidenem přineslo průlom ve sporu o subvencování Airbusu a Boeingu